Vzpomínáme

Náš první pes byl šarpej Matýsek, pořídili jsme si ho v roce 2000 k osmiletému synovi. Byl to Pan pes, důstojný, samostatný, páníčka milující. Nepodbízel se, k cizím lidem byl rezervovaný, pomazlení si šetřil jen pro nejbližší. Bez své rodiny by strádal, chtěl být všude s námi. Nastupoval do auta s první naloženou taškou, abychom mu náhodou neujeli. Jezdil s námi na chatu i po řece na raftu.

S ostatními pejsky si moc nehrál, většinou k němu byli nevraživí pro jeho nezvyklý výraz a osobitý šarpejí pach. Několikrát byl napaden a pokousán a vždycky nechápavě koukal, co se děje a útok neoplácel. Měl úžasný orientační smysl, na výletě i v neznámém prostředí vždycky trefil zpátky. Poznal naše auto i zdálky podle zvuku. Když se na procházce zaběhl, přišel domů dřív než my a čekal zkroušeně u dveří. Vyhýbal se vodě i blátu, bál se výstřelů a dělbuchů – hned se běžel schovat domů.

Hlídal byt, auto i všechny naše věci, kdekoli odložené. Návštěvy nespustil z očí a následoval je ostražitě po bytě.

Měl nemocné ledviny, byl od pěti let na dietě. Opustil nás v nedožitých 14 letech, strašně se mi po něm stýskalo a stále na něj vzpomínám, byl to takový plyšový dobrák s ustaranou vrásčitou tváří.